Život je smutné jeviště a člověk musí umět hrát, když mu srdce krvácí, musí se umět smát.

osmá část

13. října 2007 v 20:16 | Terkic |  Sendra
jj opět další díl:-)
Osmá část: Těžké tréninky
Jak už sem říkala, žít s vyvolenými a vyvolenou být není jen zábava, je tu taky disciplína a s tou souvisejí i velmi těžké tréninky. Každý den hned po ránu ,asi tak v sedum hodin,běháme pět kiláků, pak se jdeme nasnídat, a pak asi po hodině do tělocvičny, kde trávíme asi tak tři hodiny, atletikou, skákáním pře švihadlo, na rotopedech, běžících pásech a děláním kliků a dřepů. Po tělocvičně následuje oběd, pak máme dvě hodinky pauzy na odpočinek, a pak zase tělocvična, tentokrát už jen na hodinku, a pak máme tři hodiny kouzel, poté uběhneme další tři kilometry, a poté máme večeři, po večeři už máme volno. Unaveně sem si lehla na postel, přišel za mnou Damien, byl míň vyřízenej než já, protože je tu o půl roku déle a už je na to tak trochu zvyklejší. Další den, sme přišli ráno do tělocvičny, čekalo nás to samý, akorát se k tomu přidaly eště sklapovačky a lehy sedy. Při trénování kouzel, sme trénovali ve dvojicích, mělo to být jako souboj. Dante mi přiřadil Sindy. Už sem vám říkala, že nás trénuje rada starších a pár bývalých vyvolených? Ne? Tak teď sem to udělala. Ale zpět ke mě a Sindy. Ze začátku sme si jen zkoušeli jak bychom zareagovali, ale Sindy na mě najednou vypálila opravdové kouzlo. Jen tak tak sem stihla uhnout, vypálila na mě totiž ohnivou kouli. "Co blbneš? Vždyť si mě mohla zranit!" vyjela sem na ni. "To byl účel, škoda že tě ta koule nezasáhla!"řekla mi vztekla s úsměvem a vypálila na mě další, skřížila sem ruce a znehybněla ji, dokud tam nepřišel Dante s ostatními členy rady a vyvolenými. "Co se tady stalo?"zeptal se Dante. "Začala na mě střílet opravdovými ohnivými koulemi, tak sem ji znehybněla, nechtěla sem jí ublížit." řekla sem po pravdě. "Dostane trest, tohle si nesmí dovolovat, porušuje tím pravidla vyvolených, stojí tam, že nesmí napadnout druhého vyvoleného, nějakým silnějším kouzlem, a ohnivé koule se mezi ně počítaj!" řekl Dante, rozpohyboval Sindy a odvedl si jí sebou. Když se vrátil, byl bez ní a řekl: "Budeme trénovat bezpečněji, budeme trénovat s dokonalými iluzemi, bude to jako kdyby vás napadl protivník, a bude se vám ubírat podle pohybu a zásahů energie, jako při skutečném boji, jen nezemřete"máchl rukama a najednou sme stáli v úplně jiné místnosti. Rada starších a učitelé, s nimi nebyli, stáli za prosklenou stěnou asi deset metrů nad nimi. "Budeme sledovat, jak se pohybujete a jak se budete chovat, postupně se bude zvyšovat obtížnost" řekl jim tam přes reproduktory Dante. "Začínáme na obtížnosti jedna"řekla Leila a kolem nás se objevilo hejno malých trotlů. Byli opravdu odporní a slizcí, navíc byli hodně mrštní a začali na nás skákat a tahat nás za vlasy. Nebylo opravdu lehké je napříkla zmrazit. Povedlo se mi jednoho chytit a levitujícím kouzlem sem ho hodila přes celou místnost, trotl v tu chvíli zmizel, dalšího sem zmrazila, a takhle sem to dělala dál a ostatní taky. Nakonec sme trotly porazili. "Obtížnost dvě"řekl jeden z učitelů. Kolem nás se objevilo přes tisíc ptáků. "Najděte mezi nimi ptáče Fénixe, něčím se od nich liší, a pozor ptáci ho budou bránit, až se ho pokusíte chytit. Asi dvacet minut sme strávili tím, že sme mezi nimi lítali, najednou sem uviděla malého ptáčka, připadal mi něčím jiný, no jistě vždyť ocas měl o hodně delší než ostatní ptáci. "Už ho vidím zavolala sem na ostatní a natáhla po ptáčkovi ruku, všichni ptáci spozorněli a začali na mě dělat nálety. Pisklavě sem vykřikla, ptáci do mě klovali a postupně se pustili i do ostatních, jak se snažili malého fénixe chytit, bolest byla tak nesnesitelná že sem zařvala "Tak už dooost!!!" hodně sem se soustředila, abych nevnímala ptačí klování, skřížila sem ruce, a najednou, klování přestalo, všichni ptáci spadli nehybně na zem, všichni si říkali co se stalo. Vstala sem a šla k malému fénixovi a opatrně ho zvedla ze země a rozpohybovala ho. Všem došlo, že to já sem všechny ty ptáky najednou znehybněla, a že se mi povedlo, nezmrazit i je. S obdivem a závistí na mě koukali. S těhlech asi dvou minut ticha nás vytrhlo "Obtížnost tři!"zavolal další z učitelů.
Najednou se v místnosti objevil kentaur, ale byl asi tak dvakrát větší než normální kentauři, a měl taky větší moc, to sme pocítili hned po dalších dvou minutách. Kentaurovi se najednou v rukou objevil luk, začal po nás střílet hořícími šípy, podařilo se mi před nimi uhejbat, pár sem jich znehybněla a asi dvacet jich poslala kentaurovi zpět, avšak jen pět ho trefilo, ostatní si počínali stejně, kentaur začínal slábnout, ale to sme si jen mysleli. Kentaur se zvětšil asi o dva metry, byl teď opravdu vysoký, měl asi šest metrů, začali sme po něm střílet ohnivé koule, ale jakoby se mu nic nestalo, Damien vyčaroval lano, hodil mi druhej konec a udělal se neviditelným a svou půlku provazu taky, udělala sem se taky neviditelnou a svou půlku provazu také, rozeběhli sme se ke Kentaurovi a běhali mu pod nohoma, křížem krážem. Kentaur spadl a spadl mu i jeho luk. Co nejvíc sme se všichni soustředili a vypálili na něj tu největší kouli ze všech, kentaur zaječel a padl únavou k zemi a pak zmizel. Po porážce kentaura, nám učitelé, řekli, že pro dnešek to stačí, že můžeme jít, a že nám gratulují k prvnímu dni ve zkoušecím středisku. Přišli sme na večeři a viděli Sindy za pultem se síťkou na vlasy, jak podává oběd, byl to její trest, eště k tomu, musela vytřít všechny chodby, kterejch bylo šedesát tři a všechny byli velice dlouhééé. Další den sme měli volno, byla totiž sobota a já ten den trávila s Damienem,Tomem a Lusy. Vypadalo to, že Tom a Lusy se sbližují, a byla to pravda. Tom a Lusy spolu začali chodit, a my s Damienem sme se už nemuseli cítit trapně, když sme se líbali. Byla sem do Damiena zamilovaná čím dál víc, cítila sem, že bych neměla, ale nešlo tomu odolat a Damien měl ten samý pocit. Když už šli všichni večer spát, šla sem si eště sednout do společenské místnosti, když sem tam byla už asi půl hodiny přišel najednou Dejvid. "Ahoj co tady tak pozdě děláš?"zeptal se mě. "Ahoj, nevím, nemůžu spát, hlavou se mi honí až moc myšlenek. A co ty?" "Já taky nemůžu spát, ani nevim proč, asi nejsem dost unavenej." Povídali sme si opravdu dlouho, už vim proč se Damien obával toho abych s Dejvidem byla někde sama, je totiž opravdu hezkej, když se vám koukne do očí, chvějete se, a navíc se s nim člověk nenudí, opravdu hodně sem se nasmála, a dobře sme si popovídali. Už sem se chystala jít spát, ale Dejvid si mě k sobě přitáhl, "co to děláš?" zeptala sem se ho zmateně "Nic líbíš se mi, a neříkej, že já tobě ne." "Nejseš ošklivej, ale já miluju Damiena, takže mě ihned pusť!" vyjela sem na něj. "A co když ne?"řekl a naklonil se ke mě blíž, vrazila sem mu facku. "Jestli se ke mě přiblížíš dostaneš eště jednu!"řekla sem naštvaně a odešla do svého pokoje. Další den sem to řekla Damienovi, vypadal opravdu nasupeně, ale řekla sem mu, ať to neřeší, že se dokážu bránit sama, a že za to on nestojí. Damien se uklidnil a nechal to bejt, jen celej den na Dejvida výhružně koukal. Další den byl zase trénink v iluzionistické místnosti, čekala nás úroveň čtyři. "Čekají vás další tři úrovně"řekl Sebastien. Jen co to dořekl, kolem nás se otevřeli stěny, "Máte zjistit, jak písek zastavit, zdi neuzavřete, sou chráněny kouzlem, to je má rada." "Ale vždyť je to lehký"řekla Sindy a zkřížila ruce, písek se však nezastavil. Zkoušeli sme všechno možný, a ze všech stran sme písek kolem sebe kouzlem foukali kolem nás, ale písek přibýval a my nestačili foukat. Tom si sedl doprostřed mistnosti a přemejšlel, najednou se zvedl, zvedl ruce a pronesl tato slova "Volám tě sílo vody a sílo toho nejchladnějšího vzduchu, přijď mi napomoc!"najednou se v místnosti opravdu ochladilo a začalo kolem nás pršet, otvory ve zdech začali zamrzat a písek se neměl kudy dostat ven. Tom dal ruce dolů a usmál se. "Výborně Tome!"ozval se Sebastienův hlas. "Úroveň pět!" oznámila nám jedna učitelka. Kolem nás se objevili nějací zahalení lidé, mysleli jsme že je jednoduše zničíme kouzlem, ale nešlo to. Došlo nám, že musíme taky využít naše bojové umění, luky a meče. Každej si vyčaroval jednu ze zbraní, která mu byla nejbližší. Začal opravdu dlouhý boj, protivníci, byli opravdu silní, a my je sotva zvládali, pár jich padlo, ale nebylo to vůbec lehké. Tom zacházel s mečem opravdu skvěle a Damien taky nebyl špatný, střílela sem šípy o sto šest. Nakonec, padli všichni bojovníci a my si vyčerpaně, sedli nazem. Moc času nám učitelé, ale nedali ozvalo se jen "Úroveň šest!" a my se líně zvedli. Vyskákali kolem nás další bojovníci, tentokrát to ale nebyli lidé, byli to nějaké příšery, měli čtyři ruce, tři oči, měli asi tak dva metry a byli tlustí. Hned na nás začali útočit kouzli, sekyrami, luky a meči. Sindy už nevydržela, padla k zemi a zmizela, Sam taky po chvilce padl a zmizel. Snažili sme se bojovat dál, ale i další to už nevydrželi a padl Dejvid, za ním následoval Max, potom Kejt, zbyli sme tam jenom já Kejt, Damien a Tom. Snažili sme se odrážet jejich útok, ale byli sme už hodně vyčerpaní, Lusy to nakonec nevydržela a taky zmizela, Tom následoval asi pět minut po ní, a pak už sem tam zbyla jen já a Damien. Odolávali sme jejich útokům a pár jich zneškodnili, používali sme kouzla a já luk a on meč, pokračovali sme takhle dál a zbyli už jen dva, ale na Damiena už to taky bylo moc, spadl a zmizel. Odrážela sem jejich útoky sama, zničila sem předposledního a sebrala zbytky svých sil, útočila sem na něj, zasáhla ho kouzli, zneviditelnila sem se a zasáhla ho tolika kouzli, zdálo se že je hodně tupej, ale nebyl, otočil se a chytil mě, narušilo to moji neviditelnost, myšlenkou sem ho od sebe odrazila a dala mu poslední ránu šípem, netvor spadl a já si zadýchaně klekla na zem. Chvíli sem tam jen tak klečela, a pak mě rada starších a učitelé přesunuli k sobě. "Výborně! Di si odpočinout."řekl Dante a já v tu chvíli omdlela. Probudila sem se kolem osmé ráno další den. Probudila sem se na ošetřovně vyvolených, všichni kole mě eště spali, vstala sem, byla sem eště trochu vyčerpaná, ale potřebovala sem se projít. Došla sem k oknu a vykoukla z něj, bylo tam opravdu krásně. Došla sem k Damienově posteli, sedla si na okraj a dala mu pusu na čelo, Damien se probudil. "Ahoj.Ty už si vzhůru? A jak to včera vůbec dopadlo?"zeptal se mě zvědavě, ale unaveně. "Ano sem už vzhůru, ale sem pořád trochu vyčerpaná. Tu úroveň sem dokončila, porazila sem je."a lehce sem se na něj usmál. "To je skvělé!"řekl Damien s nadšením, vypadal opravdu unaveněl "Eště lež a odpočívej, něco ti donesu k s nídani"řekla sem a odešla pro něco dobrého. Připravila sem mu čerstvž džus a smažená vajíčka a pak sem pro ozdobu vyčarovala růži a dala ji do vázičky, a odnesla to Damienovi. Damien se na mě usmál. "Takovej komfort si ani nezasloužim" ."Ale zasloužíš"řekla sem a dala mu pusu. Damien snídal a povídali sme si. Najednou se Sindy probudila a závistivě na nás koukala, byla vzteky bez sebe, ale radši nic neříkala. Tom se taky probudil "A pro mě by snídaně nebyla?"zeptal se a všichni sme se zasmáli. Přišla sestřička a přivezla snídani. "Á vidim že tady dvě snídaně přebývají"řekla usměvavě, a rozdala ostatním jejich snídani. Všichni sme se sešli v místnosti vyvolených a radastarších nám řekla jak to včera bylo. Když se všichni dověděli, že to já to nakonec dotáhla do konce, obdivně na mě koukali a zatleskali mi. Sindy teď byla naštvaná eště víc, protože ona padla jako první. A chtěla Damiena za každou cenu zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama