Život je smutné jeviště a člověk musí umět hrát, když mu srdce krvácí, musí se umět smát.

tak jo je tu další povídka

2. října 2007 v 18:35 | Terkic |  Sendra
Tak dobrá dobrá. Na naléhání pár mých spolužaček jsem sem byla donucena dát další povídku:-)Předem upozorňuji na dlouhý úvod:-D
Úvod:
Zdravím toho kdo tohle čte. Jmenuji se Sendra a je mi 17 let. Má rodina už po celá staletí stráží jedno velké tajemství. A tím tajemstvím je, že naše rodina patří k čarodějům a čarodějnicím. Je těžké pro mě s tím žít. Pro většinu lidí jsem divná. Kluky sice střídám jak na běžícím pásu, ale chodim oblečená v černém, nosím na krku křížek, mám velké vrstvy černých stínů a tužky a nosím tmavě modrou rtěnku. Všichni mi už říkají že jsem čarodějnice, ale nevědí o mých opravdových schopnostech. Všechny bárbíny ve škole si ze mě dělají srandu, ale když se na ně jen s pohrdáním a zlostí podívám, hned jim sklapne a začnou se bát. Ve škole kam chodim se už stalo pár divných věcí, a samozřejmě, že jsem za všechny mohla já ( škodolibě se usmívá). Například jedné holce ,která mě jednou naštvala tím, že se vysmívala mým černým trochu zacuchaným vlasům jsem jí ty její sebrala, do dne jí vypadaly, byly to krásné dlouhé blond vlasy. Jedné učitelce,která mě nesnášela, a proto i hůř známkovala jsem přičarovala bolesti v zádech a mohla bych pokračovat. Potom co vám zde říkám si asi myslíte že jsem zlá, ale není to tak. Jsem pro dobro, jen špatně zvládám nervy a posměch. Abych se před vámi ospravednila, řeknu vám své dobré stránky: věnuji se dobročinnosti, starám se o zvířata v útulcích, hledám jim nový domov, ale svěřuji zvířata jen lidem o kterých vím že jsou hodní (ani nevím jak to vím, ale cítím to), potom pomáhám bezdomovcům najít práci, ale jen těm kteří mají v životě smůlu a nedokážou si tu práci najít a také se starám o důchodce v domovech. Před těmito lidmi však nechodím oblékaná tak jak jsem popisovala. Obléknu se do džín a vezmu si obyčejné tričko, nikdo z naší školy by mě nepoznal, dokonce si i odlíčím přílišné stíny a černé linky a upravim si vlasy. Jak říkám úplně k nerozeznání. Tak a teď vám budu vyprávět svůj příběh.
1.Část: Damien
"Aaaa, naše čarodějnice z podsvětí přichází, dejte si pozor aby vás neuhranula!" volala po chodbě největší slepice a bárbína na škole, nechápu že jsem jí zatím neudělala nic tak hrozného, myslim že jsem jí jen zlomila ruku když spadla při roztleskávání, což byla samozřejmě moje zásluha, ale asi nemám ještě tak velkej důvod něco jí způsobit, ale můj pohár trpělivosti už je skoro plnej. "OOOO všichni pozor nebo se vám něco stane, dejte si na mě pozoor!!!chcete názornou ukázku? co třeba ty Stejsy?"řekla jsem té slepici co to o mě rozhlašovala a natáhla ruce. Stejsy vydala pištivý zvuk a utekla. Začala jsem se hlasitě smát.
"Páááni, ten je úžasnej!!!"slyšela jsem za sebou vykřiknout spousty holek. Do školy přišel fakt pěknej kluk se znuděnym výrazem. Povzdychla jsem si, zakroutila hlavou a hodila oči v sloup. Je sice hoodně pěknej, ale nejsem ten typ holky co se hned nad hezkym klukem rozpustí. Kluk se na mě podíval, v očích měl něco záhadného, děsivého, ale zároveň tak nádherného, že se i mě podlomila kolena. To se mi nikdy nestalo, běželo mi hlavou když jsem si sedala do školní lavice. "Tak ticho!"zařvala naše učitelka, která mi nijak nevadila, byla sice přísnější, ale dokázala si zařídit ve třídě hrobový klid. "Chci vám představit nového spolužáka, jmenuje se Damien Richards, přestěhoval se sem z Californie."řekla učitelka a holky se málem sesunuly ze židle, byl to totiž kluk z chodby. Když si sedal hodil na mě zvláštní pohled a mě se začal svírat žaludek. Ten kluk se mi opravdu líbil, nemohla jsem si dál nalhávat opak. O přestávce jsem stála u své skříňky a brala si odtamtud věci, když jsem skříňku zavřela strašně jsem se lekla, najednou tam stál Damien. "Ty jsi Sendra že jo?" "Jo jsem"odpověděla jsem mu stroze, i když jsem měla co dělat abych nezačala koktat. "Je to zvláštní, ale něco na tobě mi říká, že ty řeči o tobě jsou pravda."Zarazila jsem se, tohle bych od něj nečekala, ale pak jsem se zadívala do jeho očí, už vim co mi tak imponovalo, byla to magie, která se v něm skrývala. "Jsi čaroděj!"řekla jsem s údivem. "Jo. To jsem"řekl s úsměvem. Damien mě doprovodil domů a prohlížel si můj pokoj. "Z tohohle domu, je cítit velmi silná magie, je vidět že jsi čistokrevná. Oboje rodiče mají magickou moc." "Ano to je pravda, ale ty naopak nejsi obyčejný čaroděj, ty máš větší moc, si jeden z vyvolených?"zeptala jsem se. "Zase jsi uhodla"odpověděl mi. "Kdo doopravdy jsi?" "Sem Damien Richards, jeden z nejvyšších vyvolených, mám za úkol přivést poslední devátou vyvolenou, tebe!" Když řekl tu poslední větu hrklo ve mě. "Mm mě?"vykoktala jsem ze sebe. "Ale ale to není možný, proč já??" "Byla jsi předurčena, velkou radou. Prý je devátou vyvolenou sedmnáctiletá čarodějnice, s černými vlasy, se silou tak velkou, že černá magie se bude mít proč bát, s očima tak krásnýma, světle modrýma, ve kterých bude největší moc a síla vidět budoucnost."řekl jako básničku. Popis na mě sice seděl, "ale já nemám dar vidět budoucnost"řekla jsem. "V pravý čas přijde"ujistil mě Damien. "Mám tě zatím provázet světem, než přijde den prokázání tvých dovedností ve velké zkoušce." "Co je to ta velká zkouška?"zeptala jsem se vyděšeně. "To ti nesmím říct, ale dozvíš se to v pravý čas!" "Furt je to samý v pravý čas, tyhle řeči mě štvou." "Mě taky štvaly, ale byl jsem rád, že jsem nevěděl co mě čeká" "dík za uklidnění" ........Nastala dlouhá chvíle ticha. "Máš vůbec kde spát?" zeptala jsem se asi po pěti minutách. "Ne" řekl. Zašla jsem dolů za mamkou a všechno jí řekla. Máma byla velice překvapená, že já jsem vyvolená, ale hlavně jí byl v očích vidět strach, začala jsem tušit, že být vyvolenou nebude lehké. "Budeš spát u mě v pokoji na gauči"řekla jsem, když jsem se vrátila nahoru za Damienem. "Dobře"řekl trošku rozpačitě, "teď jdi nachvilku dolů za mamkou a všechno jí to vysvětli, nebo spíš si o tom s ní promluv. Damien odešel z pokoje a já se v klidu převlékla a lehla si do postele. Damien se asi po půl hodině vrátil. "Jestli se chceš převlíknout tak já odejdu". "Není to zapotřebí"řekl s úsměvem, luskl prsty a měl na sobě kalhoty od pyžama. Má opravdu pěkný tělo pomyslela jsem si a zčervenala. "Dobrou noc"řekl mi a usnul, teda aspoň jsem si to myslela. "Večer se mi zdálo o celém dnu a přemýšlela jsem co bude dál, nakonec jsem s obtížemi usnula. Damien otevřel oči a sledoval mě, "Je to opravdu ona?"zašeptal. "Ano je. Je to devátá vyvolená, naše naděje!"ozval se tichý mocný hlas. "Dobře mistře, už tedy nebudu pochybovat."řekl Damien a už doopravdy usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama