Život je smutné jeviště a člověk musí umět hrát, když mu srdce krvácí, musí se umět smát.

třetí část

6. října 2007 v 20:47 | Terkic |  Sendra
Třetí část: Příprava na velkou zkoušku
Jsem opravdu ráda, že ke mě Damien tak nečekaně zavítal, ale celkem dost mi to změnilo život. Nedokážu se na nic soustředit. Ve škole jsem vždycky měla celkem dobrý známky ale teď "Ty jsi dostala za F? Vždyť jsi to uměla na A!" "Já nevim co se to se mnou děje mami, poslední dobou se moc nesoustředim." moc dobře jsem věděla co se se mnou děje, a moje máma to věděla taky, poznala to. "Já vim co se s tebou děje, to ten Damien že jo? má na tebe silný vliv"a pak řekla něco co mi vzalo dech, něco co bych nečekala "Chápu to"řekla mi mamka s úsměvem, "taky jsem byla taková, když jsem poznala tvýho tátu"naši jsou už spolu od sedmnácti, a stále je na nich vidět že se mají opravdu rádi, semtam se sice pohádají, ale hned se zase usmířej. "Děkuju mami, pokusim se to vylepšit"řekla jsem a odešla do pokoje, kde stál u okna Damien a vypadal zamyšleně. "Je ti něco?" zeptala jsem se. "Ne jen, musíme začít s přípravou" odpověděl stále zamyšleně. "S jakou přípravou?"zeptala jsem se nechápavě. "S přípravou na velkou zkoušku"řekl a otočil se od okna na mě. "Dobře kdy začneme?"řekla jsem. "Hned teď"odvětil a já na něj jen vyjeveně koukala. "Tak šup šup" popoháněl mě Damien. "Já už fakt nemůžu!"řekla jsem udýchaně asi po pěti kilometrech běhu. "To je ta tvoje příprava?"řekla jsem když jsem na protest zastavila. "Jo je. Vyvolení musejí být stále plní energie. Ještě dva kiláky, to dáš!" "Ty ses asi zbláznil! Vždyť už sotva lezu!" "Hele já si taky říkal že to nedám, ale byl jsem za tyhle tréninky rád, u zkoušky a v tomhle životě, budeš potřebovat rychlost." "No dobrá dobrá, já to zkusim ještě uběhnout, ale nediv se když skolabuju." "Neboj neskolabuješ. Tak běžíme!" rozeběhli jsme se dál, a kupodivu jsem ty zbylý dva kiláky uběhla, a dokonce jsem měla víc energie, uběhla bych i další! Možná to byl Damien, kdo mě hnal dopředu, nebo možná víra že to dám, ale mohl to být taky pocit, že budu lepší. "Tak co nás čeká teď?"řekla jsem s nadšením. "Budem trénovat kouzla"řekl s úsměvem. "Jak vidim, to bude asi ta lepší a zábavnější část"a taky jsem se usmívala. "No někdy jo, někdy ne"řekl a šel ke mě blíž, začala se mi podlamovat kolena když jsem koukla do jeho krásných modrých magických očí. "Jak jsem viděl, kouzlo neviditelnosti umíš perfektně, to není zapotřebí zkoušet, jak ses ho vůbec naučila?" zeptal se mě podezřívavě. "No když jsem byla malá táta mě jako moje první kouzlo naučil tohle. Vždycky jsme takhle kradly bombony z misky a mamka se vždycky zlobila, a pak nám dala ještě jeden"říkala jsem s úsměvem a vzpomínáním na ty časy. Damien se taky usmál, ale pak vypadal smutně. "Co se stalo? O čem přemýšlíš?" "Jen jak jsi mluvila o svý rodině. Já totiž žádnou nikdy neměl. Život jsem strávil v sirotčinci." "To je mi líto" řekla jsem soucitně, ale na jednu věc jsem se přece jen zeptat musela "Jak ses teda dostal k čarování?" jakmile jsem to řekla Damien vypadal veselejší. "No jednou, myslim že mi bylo deset, jsem se soustředil na motýla a říkal jsem si, že by mohl bejt větší a mohl z něj být pták, nějaký hodně barevný, například papoušek. Soustředil jsem se takhle asi půl hodiny a najednou, z motýla se opravdu stal pták, barevný papoušek. Nejdřiv jsem si myslel, že je to jen výplod mojí fantazie, ale najednou přišla vychovatelka a řekla, kde se tady vzal ten papoušek? Řekl jsem že nevim, ale nedalo mi to spát, a takových věcí se dělo víc. Když mi bylo patnáct, přišel Tom, jeden z vyvolených, a řekl mi že jsem čaroděj, řekl mi o rodičích, že táta byl smrtelník a mamka čarodějka. Mamka tátu musela opustit a tátu to dohnalo k pití, a jednou ho srazilo auto. To je ta smutná stránka mího života, ta veselá je umět čarovat a být vyvoleným."domluvil a mě tekly slzy. Jeho život byl tak smutný, ale zároveň veselý. Vyprávěl mi taky, jak vyvedl pár lumpáren vychovatelkám, a já mu vyprávěla ty věci co jsem vyvedla já. Cítila jsem, že se z nás stává něco víc jak dobří přátelé. "Tak jdem na ta kouzla"řekl po hodině povídání. "První, vyčaruj kouzelný luk a šípy."řekl mi a já totálně nevěděla co mám dělat. "Stačí se jen soustředit a půjde to samo." Stáli jsme tam dvě hodiny, a nic se nedělo, najednou jsem v ruce ucítila rukojeť. V ruce jsem držela luk a u nohou mi stál toulec s šípy, z mahagonového dřeva a peřím, které bylo zářivě červené. "To je peří z fénixe, šípy jsou tak rychlejší a lépe zasáhnou cíl. Výborně, vyčarovala jsi to na jedničku, já to zvládl až po dvou dnech, učíš se rychle."a hrdě na mě koukal. Trochu červeně jsem se usmála. "Teď když jsi se naučila ten luk vyčarovat, musíš se z něj taky naučit střílet"řekl a dal asi 100 metrů přede mě terč. Já hned sáhla po luku. "To bude hračka"řekla jsem, napnula tětivu luku a vystřelila šíp, který se zapíchl přímo ve středu. Damien vypadal překvapeně a tak jsem mu to musela vysvětlit. "Víš já jsem mistryně Ameriky v lukostřelbě" Damien se zbavil překvapeného výrazu a řekl "A zvládneš to i na dvěstě metrů?" po týhle otázce jsem zůstala s překvapeným výrazem stát já, a čuměla na něj jak debil. "To se nedá" řekla jsem. "Ale dá" přesvědčoval mě Damien. "Posuň ten terč o sto metrů dál." Tak jsem ho teda kouzlem posunula a sledovala co bude dál. Damien napnul luk a trefil se do středu pod můj šíp. "Tak vidíš že to jde!" řekl radostně, "teď už jen zbejvá tě to naučit." Můj šíp doletěl maximálně stopadesát metrů a já už se začínala vztekat. "Pojď sem" řekl Damien a přitáhl si mě k sobě. Chytil mě za loket a vyzdvihl ho trochu víš, po tom mě chytil kolem pasu a řekl "musíš se víc zpevnit, ale být uvolněná, zhluboka se nadechni a pujde to samo." Stále mě držel, po zádech mi běhal příjemný mráz a já zkusila to co mi radil. Zpevnila jsem se, zhluboka jsem se nadechla, a pak už jsem jenom jemně natáhla tětivu a pustila ji. Šíp letěl opravdu rychle, a strefil se do terče, mezi oba předchozí šípy. Otočila jsem se na Damiena, teď už jsme byli tvářemi opravdu blízko. Začala jsem tu svou přibližovat, a už jsme se skoro dotýkali rty, ale Damien naposlední chvíli uhnul a pustil mě. Trochu jsem zčervenala, a pak jen rychle řekla "povedlo se mi to, já se opravdu trefila" a snažila jsem se to říct tak aby to vyznělo vesele. "Jo, povedlo se ti to" řekl nezaujatě, odkouzlil terč, luk a toulec se šípy, a vydal se směrem domů. Chvíli jsem ho pozorovala jak odchází, a pak jsem se za ním rozeběhla. Celou cestu domů jsme jen mlčeli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama