Život je smutné jeviště a člověk musí umět hrát, když mu srdce krvácí, musí se umět smát.

tak tomuhle se říká nová povídka

3. prosince 2007 v 21:04 | Terkic |  Duchové a tajemná stvoření
Taková další moje blbost co sem vymyslela, doufám že se nebudete bát, ale spíš ne:)
Úvod:Mé jméno je Jack Daniels, jsem spisovatel a píšu především duchařské a tajemné příběhy, plné záhad a kouzelných tvorů. Právě čtete příběh, který jsem opravdu zažil.
První část: Tajemný dům
"Nemám inspiraci na novou knihu." stěžuji si svému nejlepšímu příteli Stevenovi.
"Nějaká přijde když to budeš nejmíň čekat."
"Čekám na ni už tak dlouho, že začínám pochybovat a myslím, že mě opustil veškerý talent."
"Ale talentu máš na rozdávání. Myslíš, že bych tvé knihy vydával, kdybych si myslel, že jsou špatné? Nebo si myslíš, že je vydávám jen kvůli tomu, že jsi můj nejlepší přítel?"
"Ne to ne, ale vážně o sobě pochybuju."
"Tak proč nevyrazíš ven a nehledáš ji?"
"Myslíš, že jsem to nezkoušel? Že jsem nešel na místa, která mi vždycky pomohla?"
"Asi si to nezkoušel dost."
"Vždycky jsem dal na tvoje rady, tak na ně budu asi muset dát i dneska."
"No tak vidíš." řekl Steven s vítězným úsměvem.
"Tak víš co? Vydám se rovnou, tak ahoj, du ji najít."
"Tak ať tu inspiraci najdeš, lepšího autora než jsi ty nenajdu."
"Ok. Tak zatím ahoj." rozloučím se a zabouchnu za sebou dveře jeho bytu.
Chodím po městě už hodinu a furt nic. Chodím dvě a stále nic. Jsou to už čtyři hodiny co jsem na čerstvém vzduchu v parku. Sleduji lidi, zvířata, ale není v tom nic hororového, ani záhadného, je to jen obyčejný život. A najednou mě z mého myšlení vytrhne neznámý muž.
"Vy jste Jack Daniels?"
Prohlédnu si toho muže. Je na něm něco neobyčejného. Něco strašidelného, ale i přátelského. Je to muž kolem čtyřiceti let, avšak s bilou stařeckou pletí a prošedivělými vlasy. Vypadá strhaně, ale současně i svěže. Je to nepopsatelný pocit.
"Ano jsem, kdo jste?"
"Jsem Leonard Colins."
"Co potřebujete?"
"Zaslechl jsem, že hledáte inspiraci pro novou knihu. Znám místo, kde by jste ji našel."
"Odkuď to víte? A co je to za místo?"
"Nezáleží odkuď to vím, je to velice starý dům vzdálený asi sto kilometrů. Prý tam straší. Je zvláštní, že člověk jako vy o tom místě ještě neslyšel."
"Jak vám mohu věřit?"
"Tady je má vizitka. Klidně si ten dům najděte na internetu. Zmínky o něm tam jsou."
Vzal jsem si od něj vizitku. Bylo na ní napsáno:
""Pan Leonard Colins - 252 - 325 - 863"
"A vaše adresa?" zeptal jsem se a vzhlédl.
Nikdo tam nebyl. Ten chlap zmizel. Bez jediného zvuku, bez rozloučení, hlavně bez povšimnutí a tak rychle. Bylo to zvláštní, ale ta jeho nabídka mě lákala, i když jsem nevěděl co mě čeká. Běžel jsem rychle domů a zadýchaně sedl k počítači. Našel jsem si mapy míst v okolí sto kilometrů. Byla tu spousta domů, který to může být? Hledal jsem opravdu dlouho, než jsem prošel fotografie všech. Hádejte která byla ta pravá? Samozřejmě až ta poslední. Byl na ní vyfotografovaný starý dům. Musím uznat, že vypadal opravdu strašidelně. Pro mou knihu byl ideální! Přesto jsem se chtěl poradit se Stevenem.
"Říká ti něco jméno Robin Colins?" Zeptal jsem se Stevna, když jsem k němu odpoledne dorazil.
"Ne neříká, kdo to je?"
"Je to muž, kterého jsem dneska potkal v parku při hledání mé nové inspirace."
"A?"
"Řekl mi o domu vzdáleném odsud sto kilometrů. Prý v něm straší. Našel jsem si ho na internetu a tady je o něm článek. Přečti si ho." řekl jsem a podal mu výtisk.
Steven začal číst nahlas:
" Před padesáti lety, žila v tomto domě, zvaném Sídlo de Marco tříčlená rodina de Marců. Muž Robin, jeho žena Nicol a dcera jménem Natalie. Říká se, že Nicol pokousal v lese vlk a ona se od té doby chovala šíleně a za každého úplňku se nacházeli kolem jejich domu mrtvé slepice. Robin prý chřadl a bláznil z jejích nových nálad a nového chování. Bylo to pro něj utrpení a tak svou manželku zastřelil, a ze smutku pak o dva dny zabil i sebe. Natalii vychovávala její babička až do jejích dvaceti let. Jakmile Natalie však dvaceti let dosáhla, babička zemřela záhadnou smrtí a o dva roky zemřela v tomto domě i sama Natálie. Našli ji oběšenou v hale. Lidé tvrdí, že se zbláznila a spáchala sebevraždu, jiní, že ji zabil duch její matky nebo otce."
"Myslíš, že je to opravdu dobrý nápad, hledat inspiraci právě na tomhle místě?" Zeptal se mě Steven když to dočetl.
"Já opravdu nevím, ale něco mě tam táhne. Mám pocit, že zrovna já mám vyřešit co se tam vlastně stalo, porozumnět tomu a zachránit je. Myslím, že tam stále jsou. Jsou uvězněni v tom domě, dokud doopravdy nevyřeším co se stalo. Je to něco jako rodinné prokletí."
"Opravdu si to myslíš? Vždyť je to nesmysl. Není to skutečné, je to jako tvé příběhy."
"Ne není. Tohle skutečné je a já se do toho domu vydám."
"Nedělej to Jacku, nezdá se mi to jako dobrý nápad."
"Promiň ale tentokrát tě neposlechnu, i kdybych věděl, že tvá rada je správná."
Místo vítězného úsměvu, který vždy měl, se objevil ustaraný výraz plný obav.
"Sbohem." řekl jsem a odešel.
Doma jsem si sbalil své věci a vydal se podle mapy na cestu. Asi po hodině, jsem dům objevil.
Byl opravdu veliký a temný. Na dvoře před ním byly ztrouchnivělé stromy a na nich visela houpačka. Vystoupil jsem z auta. Dole ve vesnici bylo teplo, ale tady foukal studený vítr, kvičela meluzína a běhal z toho mráz po zádech. Vyndal jsem své věci z kufru a zamířil ke dveřím s obrovskou železnou klikou. Třikrát jsem na dveře zabouchal...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama