Život je smutné jeviště a člověk musí umět hrát, když mu srdce krvácí, musí se umět smát.

třetí část Andělů

10. února 2008 v 16:25 | Terkic |  Andělé na zemi
3.Část: Roxy
Vypráví Kesidy:
"Ahoj Maxi." Řeknu nejistě.
"Ahoj." Řekne Max odměřeně.
"Nemůžeme se sobě vyhýbat věčně, a tak jsem tě chtěla požádat jestli by si mi mohl odpustit. Nechci po tobě abychom spolu zase chodili, jen abychom byli kamarádi. Nebo se spolu alespoň normálně bavili."
"Promiň Kess, ale by to chtít asi víc času než rozdýchám, že jsi zase zpátky. Nečekej ode mě, že se s tebou začnu bavit hned."
"To nečekám, jen tě chci poprosit, abys to alespoň zkusil, ničí mě, že kolem sebe chodíme a nevíme co říct."
"Mě toho ničí víc než jen tohle, a to tvojí vinou. Promiň ale musím jít, promyslím si to."
Měla jsem co dělat abych se nerozbrečela. Max měl částečně pravdu. Ano jen částečně, protože to nebyla úplně moje vina, zásluhu na tom měla i pravidla, která mě svazovala a bůh, který ty pravidla vymyslel.
Odpoledne jsem smutně ležela na posteli a sledovala telefon. Nevěděla jsem, jestli mu mám zavolat, ale pak jsem si říkala, že mu musím dát čas. Nemohla jsem ho otravovat a být vlezlá. Nebo jsem čekala, že už se rozhodl, a že zavolá? Byla jsem smutná a zmatená, nevěděla jsem co dělat aby se mé utrpení zmenšilo. Najednou začal telefon zvonit a mě se zastavil dech. Že by si to doopravdy už rozmyslel a volal mi? Roztřeseně jsem zvedla sluchátko.
"Haló?"
"Ahoj Kesidy."
Naděje pohasla.
"Ahoj Anet."
"Děláš teď něco?"
"Ne, jen ležím na posteli a utápím se ve smutku."
"Tak to tě musím nějak rozptýlit, pojď se mnou do kavárny."
"Dobře, za patnáct minut jsem u tebe."
"Ok, tak zatím pa."
Přesně za čtvrt hodiny jsem byla u Anet. Seděli jsme asi jen půl hodiny v kavárně a už mi bylo líp. Nemohla jsem uvěřit tomu jak dobrá aura z Anet vyzařuje. Mé lepší myšlenky se však brzo změnily, když do kavárny vešel Max se svým nejlepším kamarádem Paulem.
Vypráví Max: Ale ne Kesidy. Mám jít pryč nebo zůstat? Asi bych měl přemýšlet rychleji o tom, jestli se s ní normálně bavit.
"Nepůjdeme radši pryč?" Řekl jsem Paulovi.
"Kvůli Kesidy? Takhle jen dáš najevo, že máš strach."
"Asi máš pravdu, navíc vypadalo by trapně, kdybychom sem jen vešli a zase odešli."
"Přesně tak. Támhle je volný místo."
Šli jsme směrem kam Paul ukazoval a sedli jsme si. Nebylo však volné místo, kde bychom na sebe s Kesidy neviděli, a tak jsme na sebe letmímy pohledy dívali. Vážně mi chyběla, jenže ona mě přeci opustila a řekla že mě nemiluje.
Mezitím, co seděli v kavárně, na jiném místě se odehrávalo něco jiného. Mluvil tam ďábel s andělem temnoty Roxy.
"Má drahá Roxy. Mám pro tebe jeden zvláštní úkol."
"Povídej můj pane."
"Půjdeš na střední školu v Kastle rocku a získáš si kluka jménem Max. Tady je jeho fotka."
"Hmm je pěkný, můžu se jen zeptat proč?"
"Chci zlomit strážného anděla Kesidy. Max je její velkou láskou. Když si získáš Maxe a ona se pak dozví kdo jsi a nebude s tím moct nic udělat, bude tak nešťastná, že přejde na naší stranu a já pak budu moci konečně porazit boha."
"Dobrý nápad pane."
"Ještě než odejdeš, menší úprava."
"Vážně je to nutné?"
"Ano, musíš splynout s davem. Kesidy také neukazuje svá křídla."
"Dobrá, dobrá, dobrá."
Vypráví Roxy: Tak tohle je škola? Je to tu tak odporně veselé. Fuj roztleskávačky, ty nesnáším ze všeho nejvíc, myslí si že jsou něco víc. No když už tady mám plnit úkol, tak si taky snad můžu trochu užít a ztrpčit jim život. Á támhle jde ten koho hledám.
Páni tady se mi nakonec bude i líbit, jak na mě všichni kluci obdivně koukají. Hmm to si nechám líbit. Teď abych se líbila i Maxovi.
"Ahoj mohl by si mi poradit jak se dostanu do ředitelny? Nebo nemohl by jsi mě tam rovnou dovést?"
"Ahoj, jo jasně, klidně tě tam dovedu. Ty jsi tu nová?"
"Ano, dneska jsem tu poprvé, přistěhovala jsem se z Texasu."
"Tak to tě tu vítám já jsem Max."
"Těší mě, já jsem Roxy."
"Díky moc že jsi mi pomohl. Mohl by si mě třeba provést po škole a po městě abych si trochu zvykla."
"Jo moc rád. Mám skříňku 99 tam mě najdeš."
"Dobře tak zatím ahoj."
"Ahoj."
Vypráví Max: Páni ta holka je hezká, ďábelsky hezká. Něčím mě přitahuje, že by mi pomohla zapomenout na Kes? Bylo by to fajn, ale zatím mě jen přitahuje, možná časem by mohla být víc než jen neznámou.
Došel jsem domů a lehl jsem si na postel, teď jsem měl dvojité myšlenky, které se stále překrývaly. Jedny směřovaly ke Kesidy a druhé k Roxy. Nešlo je dostat z hlavy. Když jsem začínal být smutný při myšlence na Kesidy, vytlačila ji myšlenka na Roxy a její smyslnost.
"Jsou tak rozdílné." Řekl jsem polohlasem a opět se ponořil do myšlenek.
Nemohl jsem spát, pořád jsem jen přemýšlel. Když jsem konečně usnul zdál se mi zvláštní sen.:
"Nemůžeš ho mít, teď je jen můj. Ty jsi ho opustila a já teď zaujala tvoje místo."
"Víš že jsem musela, navíc si zlá."
"Nevím kdo z nás je tu zlý. Řekla bych že jsi horší." Začala se Roxy smát.
Ráno jsem se udýchaný a zpocený vzbudil. Co to asi znamená? Proč Kesidy vypadala jako anděl a Roxy také, ale jako anděl zla? Je to zvláštní, ale byl to jen sen, neměl bych se tím zabývat, vždyť andělé neexistují.
Vypráví ďábel:
"Výborně Roxy, začínáš se mu dostávat pod kůži a to jen po jediném setkání. A pleteš se chlapečku, andělé existují, stejně tak jako já a ten prokletý bůh, který mi jen ničí život. Ty naše věčné války. Nesmí se však dozvědět, že Roxy je můj anděl. Kdyby se to dozvěděl, byl by mému plánu konec, protože by varoval své anděly a ti by mou Roxy zajali. Musím si dávat veliký pozor a hlavně Roxy si ho musí dávat, nesmí udělat chybu. I ta sebemenší chybička, sebemenší zaváhání nás můžou prozradit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama